HRABOŠÁRIUM

Něco se děje.
Máma pobíhá a snáší moje věci na kupičku. To já rád, miluju rochnění se v poskládaném oblečení a jeho roznášení po domě! Ale zjevně to není myšleno jako zábava pro mě, protože všechno putuje do velké černé tašky. Asi jedeme na dýl k Mišce. Paráda! Miška, zahrada, voda, kočka! Moc se těším !
Naložili mě do auta a začala mi padat víčka. Hodím chrupku, ať jsem na to řádění č...če...česr..zíííív...čerstvý. Dobrou.
Huuu, to jsem spal tak dlouho? Hodinu a půl cesta k Mišce netrvá! Coeeeee?! Zrada! Jedeme furt dál. Já chtěl za Miškou !! Uuuuaaaaa uaaaaaaa eeeeeeeeeeee
eeeeeeeee...nádech....aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa! Vyndejte mě OKAMŽITĚ Z TÝ SEDAČKY! HNUSNÝ PÁSY! Jsem se z toho pos.... a jéééje, průjem. Ale dalo by se to využít – když budu mlčet, budu se v tom chvíli válet a pořádně se vrtět, oprudím se a určitě pojedeme zpátky domů.
----------
Hodinu jsem mlčel a nedělo se nic. Tak holt musím zase řvát. Nehledě na to, že je mi fakt blbě a podělal jsem se znova. No, teď už mlčet nebudu!
Konečně si mě všimli. Stavem mé prdelky jsou upřímně zdešeni, ale kýžený efekt, tedy otočení auta a návrat domů, se nekoná. Skandál. Zbytek cesty spím maximálně hodinu v kuse, prokládám to vřískáním, plněním plínky smrdutým tekutým obsahem a větším vřískáním. Usínám kousek před cílem cesty, budím se v celkem dobré náladě, protože se mi zdálo, že jsem doma.
Ovšem zrada. Je tu vedro. Chci pryč a to tu máme být do čtvrtečního večera! Ze zoufalství mě na chvíli vytrhla možnost ráchat se na balkóně v lavoru, ale na dlouho ne, fakt mě bolela prdelka, kterou jsem si zvládl vyzdobit do krve a jako bonus i pinďu a kuličky. Jojo, jen ať rodiče pykají pohledem, jak se trápím!
Výhodu to mělo, musel jsem větrat, všude dlažba, mohl jsem chodit bez plíny, hojit se a když jsem čůral, strkat pracičky do proudu. Na druhou stranu to prostě nemohlo vyvážit to vedro, do kterého mě odvlekli, tu strašlivou spoustu divně se vlnící vody, že které jsem měl panickou hrůzu a časté mazání, které já nerad. Jo a taky nutnost mít na hlavě skoro pořád klobouček.
Druhý den večer mě posedl geniální nápad. Vyžadovalo to jisté úsilí, ale dal jsem to ! Do večera jsem zvládl vyprodukovat 39.8 horečku a pupínky na hrudi a zádech. Měl jsem z toho takovou radost, že jsem se trochu zapomněl, prezentoval jsem luxusní náladu a byl jsem samý smích a zpěv. Chybu jsem si uvědomil při ukládání, kdy se o mě máma spálila a do zadní ďoury nacpala teploměr a následně čípek. Ta potupa! Ten řev!
Nedaroval jsem jim to. V noci jsem vytrvale a usedavě plakal a neméně vytrvale topil. Nurofen nenurofen, hicoval jsem jak Petry, dal jsem do toho všechno. Máma po SMS poradě s Renčou usoudila, že to je reakce na očkování a opět jsme domů nejeli. Tak tupý rodiče mám jen já! Nasadil jsem nejtěžší kalibr. Znuděnost, zpruzenost, odmítání potravy a negování všeho.
Chci křupku! Řvu. Není hned? Řvu víc. Dals´ mi křupku? To sis dovolil dost. Strašný řev. Chci na balkón! Jekot. Pustils´mě na balkón? Větší jekot. Okamžitě mě pusť zpátky, ať sebou můžu fláknout na zem a ječet co to jde! Nemám tu lavor s vodou a hračkami! Vřískot! Hned teď chci na balkón! Otevíráš dveře a musíš mě kvůli tomu odstrčit! Největší vřískot! Pochovej mě, ihned! Co si to dovoluješ vláčet mě v náručí, dej mě na zem, uaaaaaaaaaaaa! Mám hlad!!! EEEEEEEEEEEEEeeeeeeeeeeeeeee! Dej tu lžičku pryč!!!! Chci jíst sám!!! Nechci tohle!!! Nechci ani nic jinýho !!!! Musím smutně přiznat, že tuhle strategii mi narušovaly Bebe sušenky a tvaroh Ducatino. To jsem baštil, nešlo odolat. Ale nikdo není dokonalý. Uklidňuje mě, že tyhle mňam maličké kelímky s ovocným tvarohem u nás neprodávají, takže tuto strategii určitě využiju i do budoucna.
Dalo to prácí, ale po šesti dnech pobytu máma pochopila. V neděli odpoledne se velmi, velmi vážně podívala na tátu a pravila „zítra jedeme domů!". Táta chvíli smlouval o odjezdu v úterý, ale podpořil jsem matku dalším hysterickým záchvatem kvůli ničemu a u moře předváděním klíštěte na tátově rameni a po příchodu jsme začali balit. Kdybych já blb ráno nevstal v pět a nešel s otcem ven, mohli jsme jet už v neděli.
V pondělí jsem přes den ještě šílel, aby si to nerozmysleli, ale jak mě usadili do auta, celkem ochotně jsem usnul, budil se po hodinách a moc nevyváděl, aby jim došlo, že fakt rád jedu dom. Před Vídní jsem usoudil, že zpátky na Hrvatsko to už neotočí ani mí tupější rodiče a pokojně usnul na pět hodin. Probral jsem se zjistil, že jsme kdesi u Vlašimi, což mi vlilo do žil neuvěřitelně dobrou náladu. Zdlábl jsem sušenku, kousek chleba, mlíčko a zbytek cesty čumákoval, vesele povídal a celkově dával najevo, že jsem moc rád, že jsme doma. Vydral jsem se z auta, opusinkoval čuby, strejdu, dědu, bábu – a zamířil jsem k bazénu. Říkal jsem vám, že miluju vodu?

Jeníček

P.S. Máma říká, že jestli tátu zase příští rok napadne jet k moři, tak ho něčím ubije....

ze mě bude koule. Většinou se mi teda dostává sdělení, že mám meloun malej, ale jak to tak tahám, vidím to jinak, už začíná fest překážet. Otáčení z boku na bok v noci je problém. Intimní aktivity ještě jdou tak, jak jsme tak nějak zvyklí, ale nepotrvá to dlouho. Funim jak bachyně, tep mám 130 při tlaku 100/50. Pecka. Byla jsem s tím 14 dnů doma, ale efekt nula, magnéziový šumák, co na to mám napsaný, můžu pít i v práci, stejně, jako se futrovat tabletkama proti chudokrevnosti, takže jsem si vykušnila ukončení neschopenky. Pravda, především proto, abych alespoň kousek ze sprna pobyla v práci a neodjela na dovolenou rovnou z nemocenský :) Jsem sice tlama, ale tohle by mi bylo blbý...

Mládě předevčírem čutlo svého otce poprvé do ruky. Líbilo se mu to – mláděti teda – protože v okopávání mého vnitřku pokračovalo i hodinu poté, co otec hluboce oddychoval v poloze na zádech. Mě se líbilo, že otc uvěřil, že se vetřelec fakt hejbe a že už se umí ohnat fest.

6x se vyspim a odjíždíme na dovolenou, ale co je překvapující podstatně víc, 6x se vyspim a NeotecNemanžel na jedné pražské tvrzi řekne své drobounké lásce ANO. Čemuž prostě neuvěřím, když to neuvidím, tož se na to jedeme před odjezdem do Chorvatska podívat - protože pro mě to bude až do porodu zážitek roku 2008. Kdybyste někdo mimochodem věděl o nějakém prima daru typu "skulptura jelenů v říji", tak ho beru ! :-)

 Dočetla jsem  včera Rok kohouta od Terezy Boučkové a po poslení straně jsem dlouho tiše a tupě civěla. Pánbů sere furt na jednu hromadu – a v tomto duchu jsem poprvé v životě autorovi něčeho napsala. A že si jí vážím, i když jí jen čtu. Dneska jsem čuměla zase, to když jsem stáhla maily a ona tam od paní Terezy byla milá odpověď.